Historie

Již od dávné minulosti byla Korsika středem zájmu jiných národů, které ji chtěli dobýt a ovládnout. Nejprve to byli Torreánové, kteří vyhnali původní obyvatelstvo, následně se chtěli ostrova zmocnit řekové, Etruskové, Kartaginci, římané, Mauři, Pisané a Janované, aby se nakonec dostala do francouzských rukou. Bylo to proto, že Korsika byla důležitým územím při obchodních cestách vodami Středozemního moře. Ale začněme popořádku....

V prehistorii začal být ostrov obydlen kolem roku 6.750 před Kristem, není však dosud známo jak a odkud se první obyvatelé na pevninu dostali. Podle archeologických nálezů však již víme, že se původní obyvatelé zabývali pouze lovem a sběrem. Zemědělství a chov dobytka jim byl cizí. V jeskyni Araguina-Sennola poblíž Bonifacio se našla totiž kostra ženy, která byla pojmenována jako Dáma z Bonifacio a pomocí přesných uhlíkových metod bylo zjištěno přibližné stáří nálezu. Ve starším neolitu, přibližně počátkem 6.tisíciletí před Kristem, se začalo rozvíjet pastevectví a můžeme mluvit o tomto období také jako o počátku hrnčířství. To proto, že obyvatelé začali vyrábět keramiku s jednoduchým vzorem, otiskovali do hlíny nasbírané mušle, a to tzv. srdcovku. Protože se srdcovka řekne francouzsky cardium, bývá toto období nazýváno jako cardial. Stopy po této civilizaci se však objevují na více místech ostrova, a to mimo Bonifacio také u St-Florent, v Aléria, ve Filitosa, ve Vizzavona a v Levie.

Střední a mladší neolit, v období 4.-3.tisíciletí před Kristem, se vyznačuje nejen počátkem chovu ovcí a hovězího dobytka a na pobřeží rybářstvím, ale také si lidé začali stavět první obydlí z kamenných kvádrů a začali obchodovat se Sardinií, což je vlastně i počátek mořeplavectví. V hrnčířství mizí motiv mušle a objevují se kruhy a vrypy. Populační vývoj byl udivující, protože byly objeveny vesnice o rozloze několika akrů. Obyvatelstvo začalo také pohřbívat své mrtvé. Ten byl pohřben do země a na něho se navršila hlína, která byla na povrchu vytvarována do tvaru mohyly. Samozřejmě bylo do hrobů přidáváno i jídlo pro Boha, kterého si chtěli tímto udobřit. V pozdějším období dostávaly kamenné náhrobky lidské tvary, kde ramena, krk, hlava a obličejové rysy jsou dodnes patrné. Konec neolitu a doba měděná, v období 2.800-1.800 před Kristem, znamenal počátek zemědělství a v Aléria byly dokonce nalezeny zbytky tavírny mědi (2.600 př. Kr), které jsou považovány za jedny z nejstarších ve Středomoří.
Castello de Cucuruzzu
Doba bronzová je datována mezi roky 1.800-800 před Kristem, kdy byly překonávány velké vzdálenosti pro získání mědi a cínu, ze kterých se vyráběl bronz. Prudce se také zvýšil počet obyvatel, kteří začali budovat pro své mrtvé na pohřebištích alignements, což jsou reliéfní menhiry, na kterých můžete vidět mimo obličeje také zbraně, které však byly pro původní obyvatelstvo zcela neznámé. Proto se archeologové právem domnívají, že v tomto období začal vpád cizích civilizací, Torreánů. Byli to pravděpodobně mořeplavci, kteří dosáhli břehů Korsiky okolo roku 1.6000 před Kristem a začali vyvražiovat místní obyvatelstvo, aby je nakonec zcela ovládli a později vyhnali do vnitrozemí. Známý archeolog Roger Grosjean dal této civilizaci jméno Torreanové, protože ti začali na obřadních místech budovat několik metrů vysoké kamenné věže (od slova tower, které v angličtině znamená věž). Při návštěvě Korsiky můžete tyto stavby spatřit v její jižní části. Nejznámější jsou Castellu d´Arraghju u města Porto-Vecchio a Castello de Cucuruzzu a Capula poblíž Levie.

V době železné, která spadá do období 800-400 let před Kristem, se začal rozvíjet výměnný obchod. Obyvatelé obchodovali s keramikou, potravinami a s kovovými výrobky denní potřeby, které můžete spatřit v muzeu v Sarténe nebo v Lévie. Lidé v této době však už žili v dobře organizovaných kmenech, kde společně rozvíjeli kmenové struktury, vyráběli výrobky pro kmenovou potřebu a pro výměnný obchod a společně se také bránili proti nepříteli, protože ti ohrožovali ostrov ze všech stran. Ze severu na Korsiku útočili Ligurové, ze západu Iberové, z jihu Libyjci a z východu Féničané. Jedním z takových kmenů byl i kmen Corsi.

V pátém století před Kristem, v období antiky, byl učiněn první pokus o zotročení ostrova. Pokusili se o to Phocénové, kteří uprchli z Malé Asie před svým králem Harpagonem daleko na západ a založili okolo roku 600 před Kristem město Massília (dnešní Marseille) a odtud část tohoto národa odešla na Korsiku. Zde v roce 565 založili na východním pobřeží město Alalia (dnešní Aléria). Tento národ sice přinesl pro Korsiku nepoznané, vinnou révu, olivové stromy, svoje náboženství a jazyk, ale začal také na ostrově plundrovat, loupit a drancovat. V roce 535 vyprovokovali bitvu proti Etrusko-Kartaginskému loistvu, kterou sice vyhráli, ale utrpěli tak velké ztráty, že raději ostrov opustili. Východní pobřeží však stále zůstávalo pod řeckým vlivem přesto, že se zde usadili Etruskové a Syrakusané. Tak tomu bylo až do roku 295 před Kristem, kdy v průběhu první punské války řím zvítězil, Cornelius Scipio srovnal Alalii se zemí a o 30 let později se pevně usadil na východě ostrova a prakticky začala romanizace ostrova, který trpěl persekucemi v průběhu vlády Diokleciánů. řím znovuvybudoval Aléria, kterou přejmenoval na Colonia Julia (stala se hlavním městem provincie Korsika), založil kolonii Mariana při ústí řeky Golo, založil také vojenské kolonie v Ajaccio, Sagone a v St-Florent, ale o nepřístupné hory neměl zájem. Zde žilo korsické zdecimované obyvatelstvo. Na počátku úpadku západní říše římské potom ztratil o ostrov zájem úplně a Korsiku ovládli v pátém století Vandalové, Ostrogóti a krátce také Lombariané, které pro změnu z ostrova vyhnali Frankové kolem roku 760. V osmém století uplatňovala právo na správu a vlastnictví ostrova Svatá stolice, která ho dostala darem od Byzantské říše, ale na ostrově stále vládla anarchie a chaos. Tento stav se nezměnil ani v 9.století, protože ostrov napadli Maoři, kteří již předtím dobyli ©panělsko. Tito Saracéni postupně obsazovali všechny středomořské ostrovy, kde kradli, plundrovali, zabíjeli, ničili a odvlékali obyvatelstvo do otroctví. Obyvatelům nezbývalo nic jiného než se opět stáhnout do nepřístupných hor, kde si stavěli na těžko přístupných a dobře hájitelných místech svoje obydlí a v okolí obdělávat kamenitá políčka a živit se chovem dobytka. Protože Saracéni značně ohrožovali také loistva Pisy a Janova ve Středozemním moři, tyto dvě republiky se spojili a dosáhli cenných vítězství proti společnému nepříteli a v důsledku těchto porážek Maoři Korsiku opustili a na ostrově začala vláda feudálů. Tato aristokracie se nerekrutovala z původního korsického obyvatelstva, ale byli to potomci Barbarů, Lombarianů nebo Franků, kteří měli vybudovaná v horách svá sídla odkud krutě vládli korsickým obyvatelům. Ti požádali papeže řehoře VII o pomoc a ten přenechal veškerá práva ostrova v roce 1077 biskupovi z Pisy, Landolfovi a vznikla tak Pisánská Korsika.

Na ostrov se konečně vrátil mír, pořádek, klid a nové zákony, znovu zavedli právo a vyhlásili nové společenské zřízení. Noví vládcové rozumně rozdělili ostrov podle historického nebo geografického hlediska na farnosti či diecése, kde každá měla svůj vlastní kostel. Pravděpodobně bylo v tomto období vybudováno přes 300 kostelů, ale jen některými se v dnešní době může Korsika pochlubit. Na scénu dějin však vstupují Janované, kteří se domáhají svých práv na ostrov a papež v roce 1133 rozděluje stávající biskupství mezi Pisu a Janov rovným dílem. Pise zůstalo Ajaccio, Aléria a Sagone, Janovu připadlo Accia, Nebbio a Mariana. Janov však nebyl spokojen s rozdělením, protože usiloval ovládnout celý ostrov a posílil svůj vliv na ostrově kolonizací měst Bonifacio v roce 1195 a Calvi v roce 1268. Vznikaly roztržky a konflikty, které vyvrcholily v roce 1284 námořní bitvou u Meloria, kde Pisa ztratila skoro celé loistvo a Korsika se tak dostala na dlouhých 500 let pod janovskou správu. Tak skončila pro Korsiku éra relativního míru a klidu.

Janované to neměli s vládnutím na ostrově lehké. Nejenže neustále bojovali s hrdými Korsičany, ale také s papežem Bonifácem VIII, který odmítal uznat jejich vítězství nad Pisou, a proto v roce 1297 daroval lénem Korsiku a Sardinii Jakubu II, králi Aragonskému. Ti v roce 1392 pověřili Korsičana Arriga della Rocca a později Vincentella d´Istria, aby vládli ostrovu. Tento královský guvernér Aragonie se v roce 1404 opět Korsiky zmocnil a vládl zde 14 let. Během své vlády dobyl důležitá pobřežní města, mimo jiné i přístav Bonifacio, která byla pod janovskou správou a začal stavět důležitou pevnost v Corte. V roce 1434 byl však zabit, ostrovem se šíří anarchie a Janované proto prodávají v roce 1453 ostrov silnému společenství banky a kanceláře San Giorgio, která sídlí v Janově. San Giorgio podstatně zklidnilo situaci. Byl znovu nastolen mír, prudce se zvýšila ekonomika ostrova, byly zpevněny a přezbrojeny stávající pevnosti v nejdůležitějších přístavních městech (v Bonifacio, Calvi, Bastia, St-Florent a v Ajaccio), byly vybudovány komunikace a mosty a podél celého pobřeží důmyslný strážní systém v podobě strážních věží, které měli obyvatele upozornit na blížící se nebezpečí. Plánovalo se vybudovat na 150 těchto věží, ale nakonec jich bylo postaveno jen 85, protože bylo ekonomicky výhodnější vybudovat silné námořní loistvo. Navzdory několika menším konfliktům můžeme toto období označit za období klidu a míru.

V roce 1553 se začala i Francie zajímat o ostrov. Francouzský král Jindřich II vyslal na ostrov silné námořní a pozemní vojsko, které mělo za úkol Korsiku dobýt. Pod velením maršála Thermese a jednoho z nejslavnějších synů korsického národa Sampiera Corsa se to podařilo. V roce 1557 byla Korsika připojena k francouzskému království, ale v roce 1559 vrací smlouva podepsaná v Cateau-Cambréris ostrov zpět Janovu a korsické obyvatelstvo se poněkolikáté stává pouze nástrojem ve hře mocných. Corso se ještě snaží ostrov osvobodit od nenáviděných Janovanů a ačkoli má velkou podporu mezi obyvatelstvem a velkou armádu, je v roce 1567 v údolí Prunelli zabit.

Následujících 160 let vlády Janova je relativně klidných, jen obyvatelé byli zdecimováni válkami, emigračními vlnami, epidemiemi a žili ve vzrůstající chudobě.Janov je navíc zbavil svobod a odebral jim místa v samosprávních a vojenských úřadech.

Teprve počátkem 18.století Korsičané opět začali zvedat hlavu. V roce 1729 nejprve vyhnali výběrčí daní v oblasti Castagniccia, vyplenili okolí Bastia a zvolili si své vůdce, Caccaldiho a Giafferiho. Janov, který byl v této době vojensky velmi slabý (450 vojáků bránilo celý ostrov), požádal o pomoc Karla VI Rakouského, který poslal na ostrov armádu o síle 8.000 mužů. Tato armáda však byla poražena a v roce 1732 byla v Corte podepsána mírová smlouva, kterou však Janov nedodržel a Korsičané se proto opět vzbouřili a vyhlásili v klášteře Orezza 6.ledna 1735 nezávislost Korsiky. Jako vůdcové nového národa byli zvoleni Luigi Giafferi, Colonna Ceccaldi a Hyacinth Paoli, kteří zasvětili ostrov Panně Marii. V této době vznikla i státní hymna Diu vi salva Regina. Janov reagoval na novou situaci námořní blokádou, ale v roce 1736 přistála u korsických břehů obchodní loi pod anglickou vlajkou, které velel Theodor von Neuhoff. Loi dovezla tolik potřebné dodávky zbraní, střeliva a potravin, že Korsičané ho z vděčnosti korunovali králem Korsiky v klášteře Alesani. Francouzi na žádost Janova vyslali na ostrov armádu 15.000 vojáků, pro které nebyl větší problém Korsičany porazit, Janované se opět ujali vlády nad ostrovem a opět následovala emigrační vlna. V roce 1745 si Korsičané zvolili nového vůdce. Tím se stal Gian Pietro Gaffori z Corte, který sice Janovu škodil jak mohl, ale i on byl nakonec v roce 1753 zabit. Nicméně jeho smrt posloužila obyvatelům jako záminka vyhlásit Janovu nikdy nekončící válku. Zvolili si i nového vůdce. Byl jím nejmladší syn Hyacintha Paoliho, Pasqual, který opustil v Neapoli místo úředníka a vrátil se v roce 1755 na rodný ostrov, kde chtěl pokračovat v boji proti nepříteli. Pasqual Paoli je oprávněně považován vůbec za nejúspěšnějšího a nejuznávanějšího bojovníka za nezávislost ostrova. Národ ho pojmenoval jako babbu di u partia, jako otce vlasti, kterého 13.června 1755 zvolil za generála korsického národa. Vymyslel a uvedl v život korsickou ústavu, která byla založena na samosprávě a na spoluúčasti občanů ve státních a zahraničních záležitostech, zavedl nový školský systém když zavedl základní školy, v Corte založil universitu, kde se studovala teologie, filozofie, práva, lékařství a matematika, výrazně oživil celkovou ekonomiku ostrova, založil tiskárnu, mincovnu a vymyslel symbol ostrova, černou maorskou hlavu s bílým šátkem na čele, založil město Paoliville (dnešní Ile Rousse), samozřejmě nepřestával bojovat proti janovské moci a donutil Janovany nakonec ostrov opustit. Janovský senát však 15.května 1768 Versailleskou smlouvou předal právo nad ostrovem Francii, a tak skončila italská vláda nad ostrovem Korsika.

Jako už několikrát v minulosti se Korsičané ocitli ve stejné beznadějné situaci, kdy o osudech národa se rozhodovalo bez nich. Paoli svolal všeobecné shromáždění, které jednohlasně rozhodlo, že se vyhlásí Francii válka. Povolal do zbraně na 4.000 mužů, ale proti dobře vyzbrojeným vojákům a značné přesile neměl šanci. Vyhrál sice úvodní bitvu u Borgo, ale potom prohrál na Cap Corse a 8.května 1769, kdy se pokusil zabránit Francouzům proniknout do oblasti Castagniccia a Casinca, byl definitivně poražen u Ponte Nuovo. Korsická nezávislost skončila a ostrov se stal součástí Francie. Opět následovala emigrační vlna, do Londýna odchází i Paoli. Správou ostrova byl pověřen hrabě Marbuef, který uklidňuje obyvatelstvo, reorganizuje hospodářství, buduje právní stát, na kterém se mají podílet i Korsičané a tvrdě postihuje banditismus. Marbuef však také podporuje potomky rodin spolupracujících s Francouzi, kterým zajiš»uje stipendia na zahraničních universitách. To byl i případ mladého muže, který se jmenoval Napoleon Bonaparte. Má výsledky. Dochází k prudkému rozvoji ekonomiky, počet obyvatel se za 20 let zvýšil o 30%, v roce 1790 má ostrov stejné správní, soudní a náboženské instituce jako ostatní francouzské departmenty a značně poklesly případy banditismu a vendetty. V průběhu francouzské revoluce revoluční vůdcové udělují amnestii všem Korsičanům, kteří uprchli z různých důvodů z ostrova a vrací se i Paoli, který se stává správcem ostrova. Brzo upadne v nemilost, vrací se v roce 1793 do Anglie, kde organizuje pomoc pro svůj národ. Vrací se s početným vojskem, které společně s námořní flotilou pod vedením admirála Nelsona vyhání Francouze z části ostrova. V roce 1794 vzniká anglo-korsické království a ostrov se stává součástí britského impéria. Angličané však místo Paoliho zvolili vicekrálem ostrova sira Elliota, což se setkalo s odporem a spolu s francouzským tlakem nakonec ostrov v roce 1796 opustili. V témže roce Francouzi ostrov rozdělili na dva departmenty, na department Golo a department Liamone, v roce 1811 však Napoleon celý ostrov sjednotil a Ajaccio se stalo hlavním městem Korsiky se všemi správními institucemi. Jinak se však Francouzi o ostrov a jeho obyvatele vůbec nestarali, což mělo za následek chaos, banditismus, vendetty a opět emigrační vlnu. Za zmínku stojí pokus Napoleona III vysušit bažiny a tím pomoci zemědělství a rozšířit dopravní systém na ostrově. Protože se také snížil výskyt malárie, vzrostl i počet obyvatel. V roce 1891 jich měl ostrov již 280.000.

V roce 1914 však začala válka a Francie měla ve svých řadách i Korsičany, kteří patřili k nejodvážnějším a nejlepším vojákům. Mnoho jich však padlo, byla to přibližně 1/4 dospělé mužské populace. Po skončení války neměl kdo obdělávat pole a opravovat domy, proto se znovu mnoho obyvatel rozhodlo ostrov opustit. Když se začala ekonomika ostrova zlepšovat, začala druhá světová válka a Korsičané opět bojovali proti nepříteli za Francii. V roce 1942 ostrov obsadila německo-italská vojska, s kterými místní odboj sváděl velmi úspěšný partyzánský boj. Na východě ostrova se Němci a Američané utkali v boji, anglo-americké letecké síly bombovými útoky zcela zničili železniční tra» a částečně přístavy Bastia a Ajaccio. Korsičané povstali proti okupačním jednotkám a když ponorkou Casabianca dopravila francouzská armáda na ostrov značné množství munice a parašutistické diverzní jednotky, bylo osvobození ostrova jen otázkou času. To se stalo 4.října 1943, kdy francouzské sbory svedly poslední bitvu a Korsika byla jako jedno z prvních evropských území osvobozena. Po válce spojenci pomáhali ostrovu znovu nastartovat ekonomiku. Američané vysušovali bažiny a celá úrodná území byla pod vrstvou DDT. Tím se podařilo zcela zdegenerovat komáry a eliminovat hlavního přenašeče malárie. V současné době, když večeříte na terase některé vyhlášené restaurace, tak vám sedne komár na ruku, projde se po ní a pokud ho nezabijete tak odletí. To by žádný český komár neudělal. V polovině padesátých let se konečně zvýšil počet obyvatel. Z Maroka, Tunisu a z Alžíru přišli vojáci, civilisté a jejich zemědělští dělníci, kteří díky výhodným půjčkám oživili zemědělství. V roce 1971 byl založen Korsický národní park, v roce 1975 se ostrov opět rozdělil na dva departmenty, v roce 1981 byla znovu otevřena universita v Corte, v roce 1982 vzniklo první korsické národní shromáždění, Assemblé Corse a v roce 1995 Korsika společně se Sardinií a baleárskými ostrovy zakládá IMEDOC, které podporuje a hájí ekonomický rozvoj těchto středomořských ostrovů. Ale hlavně koncem 60-tých let se stává ostrov také vyhledávanou turistickou destinací, kterou zpočátku navštěvovali obyvatelé kontinentální Francie, ale v současné době zde najdete turisty z celé Evropy, z Ameriky a také z Japonska.

Vidíte, že historie ostrova byla značně pohnutá. Stopy minulosti jsou doslova na každém kroku a je jen na vás zda je budete při návštěvě Korsiky objevovat nebo dáte přednost sladkému nicnedělání.


   
Všechna práva vyhrazena. © 1999 - 2017 Korsika.cz - Ile de Beauté Voyages s.r.o. - Mapa Serveru

Firma je zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka č.47427