Tradice

Korsičané mají dvě velké vášně. Lásku k rodnému ostrovu a lásku ke své rodině. K tomu byli odjakživa vychováváni. K cizincům jsou zdvořilí a pohostinní, nevpustí je však jen tak do svého soukromí. Jsou skromní, stateční, věrní a dodržují dané slovo. Mají smysl pro humor a nesmlouvavý smysl pro čest. Své schopnosti dokázali v dějinách mnohokrát, především v kontinentální Evropě, kde se mnozí z nich stali známými politiky, advokáty, vojenskými důstojníky, zpěváky nebo filmovými herci. Z jejich řad vzešli císařové i banditi.

Vendetta, krevní msta

Vzdálenost janovské justice nutila dlouhé období Korsičany, aby brali spravedlnost do svých rukou. Láska a věrnost rodině spolu se zakořeněným pocitem, že spravedlnosti musí být učiněno zadost, vyvolaly to, čemu se říká vendetta, krevní msta. Oko za oko, zub za zub. Odplata křivdy či nespravedlnosti vyvolala vždy další odplatu, a tak se v rámci vendety vyhubily celé rody. Jen v letech 1789 – 1811 přišlo takto o život podle historiků přibližně na 30.000 lidí. Ten, kdo zabil svého nepřítele v rámci vendety, byl nucen se ukrýt v macchii a stal se tzv. banditou cti, maquiardem. Stíhala jej policie i příbuzní zabitého. Jeho rodina i přátelé mu nosili jídlo a náboje, ale postupně musel prchat dál a dál od rodného domu. Jen málokdo ušel vendetě. Jsou známy případy, kdy se bandité vrátili po více než 15 letech do své rodné vesnice a byli okamžitě zastřeleni. Někdy proti sobě kvůli maličkosti bojovali celé vesnice nebo čtvrtě.

Tak tomu bylo například v Sarténe, kde proti sobě v letech 1830 – 1834 bojovaly čtvrtě Santa Anna a Borgo. Teprve po 4 letech bojů došlo k jejich smíření. Nejhorší urážkou na Korsice je říci někomu, že je rimbecco, což znamená zbabělec, který nechce vykonat pomstu. Takový člověk byl obyčejně zavržen i vlastní rodinou. V současnosti se však od klasické vendetty upustilo, i když se párkrát do roka vyskytne několik případů vražd. Korsičané si vyřizují účty jiným způsobem. Nepřátelé si navzájem ničí své butiky, propíchávají si pneumatiky nebo si poškrábou navzájem auta tak jako i jinde ve světě.

Víra a pověrčivost

Náboženské tradice jsou na ostrově ještě velmi živé. Naproti tomu jsou Korsičané také velmi pověrčiví. Věří na čarodějnice a zlé duchy. Mnohé pověry se vážou také k okamžiku před smrtí člověka a po ní. Měl-li někdo umřít, poznalo se to již předem podle bledého přísvitu, který obklopoval dům. Kolem bez přestání houkal sýček a v domě strašili duchové dříve zemřelých příbuzných, kteří přicházeli umírajícímu zvěstovat tuto radostnou novinu. Po jeho smrti přicházejí duchové utěšovat pozůstalé. Někdy také volají jména, ale nedoporučuje se jim odpovídat. Místo posledního odpočinku je pro Korsičana velmi důležité. Hrobky těch majetnějších mají podobu kaplí, připomínají malý domek, posmrtný příbytek. Mohou být umístěny na hřbitově nebo volně v krajině, třeba na místě s pěkným výhledem, které měl mrtvý rád za svého života. Příbuzní doprovázejí zemřelého na jeho poslední cestě, v noci u něj muži drží stráž a ženy pak ráno druhého dne zpívají pohřební písně, voceri či lamenti, naříkají a rvou si vlasy.

Na mnoha místech jsou při náboženských svátcích pořádána procesí, nejnázornějším příkladem jsou svaté čtvrtky a pátky. Procesí kajícníků, le catenacciu, v kutnách pořádané v Sarténe na Velký pátek je asi nejstarším dodržovaným zvykem na ostrově. Města a vesnice slaví s velkou pompou své svaté patrony, Pannu Marii a některé ochránce cechu jako například svatého Erasma, patrona námořníků. ®ivá zůstává také velikonoční tradice, podle které kněz navštěvuje všechny domácnosti a žehná jim.

Rozšířeným korsickým zvykem je předpovídání budoucnosti z vyleštěné kosti. Musí to být však pouze levá lopatka z berana, nebo» pravá klame. Takto prý jeden starý ovčák předpověděl osud Napoleona Bonaparte. Na Korsice, na výběžku Cap Corse, můžete najít cestovní kameny, čarovné oblázky. Když si je poutník přiváže pod koleno, může si být naprosto jist, že se cesta vydaří.

Korsičané mají také své pověsti, které se vážou ke vzniku ostrova nebo jednotlivých míst na ostrově. Jedna z mnoha pověstí je, že v soutěsce Scala di Santa Regina se utkalo dobro se zlem. Když v tomto kraji Sv. Martin pracoval, ukradl mu iábel vozík, rozběhl se s ním do výšin Golo a strhl na Martina lavinu kamení. Svatý Martin přivolal na pomoc Panenku Marii. Ta způsobila, že se před ním kameny rozestoupily a vytvořily chodbu, soutěsku, kterou Martin nazval na počest Panny Marie jako Scala di Santa Regina, schody svaté královny.